Když jsem šla od dívčích kolejí k hlavní školní budově, rozhodla jsem se, že nemůžu za Shekinou přijít celá napjatá a vystresovaná, a tak jsem provedla pár hlubokých očistných nádechů, zklidnila se, srovnala si myšlenky a silou vůle obrátila pozornost ke konejšivé kráse noci. Bylo nezvykle teplo. Plynové lampy vrhaly dekorativní stíny na zimní stromy a živé ploty, ze spadaného listí na trávnících se linula zemitá skořicová vůně. Mezi budovami přecházely skupinky spolužáků. Většina z nich mířila na koleje nebo do jídelny. Smáli se a povídali si. Sem tam mě někdo hlasitě pozdravil, jiní mi jen uctivě salutovali. Došlo mi, že mám přes veškeré nepříjemnosti celkem optimistickou náladu. Nejsem v tom sama. Kamarádi v tom jsou se mnou a poprvé po dlouhé době vědí úplně všechno. Nelžu jim, nic nezamlčuju. Pověděla jsem jim čistou pravdu a mám z toho vážně, doopravdy radost.
číst dál