Období: listopad 2011

Nalu jsem musela z mediálního centra odnést. Spala tak tvrdě, že si ani nepostěžovala, když jsem ji vzala do náruče. Cestou ven jsem se koukla na hodiny a nevěřila jsem vlastním očím – strávila jsem tady několik hodin! Není divu, že jsem měla úplně přesezený zadek a ztuhlý krk. Ale takové drobné pomíjivé nepříjemnosti mi vůbec nevadily, protože jsem nakonec přece jen vymyslela, jak povedu úplňkový rituál. Ze srdce mi spadl obrovský kámen, i když trochu nervózní jsem pochopitelně byla dál. Pořád tu totiž zůstával ten problém, že se na mě přitom bude koukat spousta spolužáků a většina z nich nebude zrovna nadšená, že jsem předsednictví přebrala jejich kámošce Afroditě. No, budu se prostě soustředit na svůj obřad a na fantastické pocity, které ve mně vyvolávají živly. Zbytek už se nějak vyvrbí sám. Aspoň doufám. číst dál

Už jsme byli v rekreačce skoro hotoví, když někdo zapnul večerní zprávy na velkoplošné televizi, kterou jsme z místnosti nemohli vystěhovat. Vyměnila jsem si s kamarády významný pohled – zprávou dne byl ještě pořád „falešný bombový poplach vyvolaný Džihádem za přírodu“. Věděla jsem, že můj telefonát nemůžou vystopovat, viděla jsem Damiena, jak „omylem“ upustil svůj jednorázový mobil a ještě na něj pořádně šlápl. Přesto se mi začalo dýchat o maličko líp, když Chera Kimiko zopakovala, že policie stále nemá k identitě teroristické skupiny žádné vodítko. číst dál

Na novinky jsme naštěstí nemusely čekat dlouho. Dívaly jsme se s dvojčaty a Stevie Rae na talkshow, když přesně v 15.10 (zrovna jsme se spolubydlící hltaly druhé porce cereálií a já měla před sebou třetí colu) přerušily vysílání zvláštní zprávy místní stanice Fox. číst dál

V puse mi explodovala její chuť. Jakmile se mělké rány dotkly moje sliny, krev začala proudit rychleji. Se stenem, který jako by vůbec nevycházel ze mě, jsem se přisála rty k Heatově kůži a přejela tu báječnou rudou linii jazykem. Ucítila jsem, že mě objímá, a ovinula mu paže kolem ramen, abych si ho líp přidržela. Zvrátil hlavu a vydechl „jo“. Jedna jeho ruka mi sklouzla na zadek, druhou zajel pod svetr a stiskl mi prso. číst dál

Lepil na sloup nějaký plakát. Viděla jsem mu přímo do obličeje a překvapilo mě, jak je hezký. Jasně, znám ho od třetí třídy a zažila jsem, jak se z roztomilého chlapečka mění ve vytáhlé ucho, pak v hezkého kluka a nakonec v sexy kus, ale teď vypadal zase jinak. Ve tváři měl vážný, chmurný výraz a vypadal na víc než na osmnáct. Přišlo mi, že takový určitě bude, až dospěje v opravdového mužského – a líbilo se mi to. Byl vysoký, blonďatý, měl výrazné lícní kosti a vážně pěknou hranatou bradu. I takhle zdálky jsem viděla překvapivě tmavé husté řasy, které rámovaly důvěrně známé, laskavé hnědé oči. číst dál

„Kde jste to vzali?“ zeptala se Neferet. Zjevně se snažila mluvit klidně, ale stejně v jejím hlase zazněl přísný, zlostný podtón. číst dál

„A proč s tím nemůžeme jít za Neferet? Prostě by zvedla telefon a zavolala na správná místa, jako před měsícem, když Afrodita viděla spadnout letadlo na denverském letišti,“ řekl Damien tiše, aby nás někdo nezaslechl. číst dál

„O čem to sakra mluvíš?“ Prudce jsem se k ní obrátila. číst dál

Učitelská jídelna nebyla žádná samoobsluha s bufetem. Byla to luxusně zařízená místnost přímo nad studentskou jídelnou a stejně jako tam zabírala jednu stěnu klenutá okna. Na balkonu, ze kterého byl výhled na nádvoří, stály stolky a židle z tepaného železa. Zbytek místnosti zabíraly vkusné a přepychové stoly různých velikostí, a dokonce i několik soukromých boxů z tmavého třešňového dřeva. Nejedlo se tady z táců. Na bílých ubrusech byly připravené porcelánové servisy a křišťálové sklenky a ve skleněných svícnech hořely tenké bílé svíce. Když jsme přišly, pár profesorů ještě večeřelo. Seděli ve dvojicích nebo v malých skupinkách. Uctivě pokývli Neferet na pozdrav a na mě se letmo usmáli, ale hned se zase sklonili nad talíře. číst dál

Vyšla jsem z jídelny a už jsem byla na cestě ke koleji, když jsem si vzpomněla, že jsem Neferet neřekla o těch setkáních s duchy. Neměla jsem ale ani trošku chuť vracet se nahoru a mluvit o tom. Rozhovor s ní mě totálně vyčerpal, a přestože se mi ve fantastické jídelně s úžasnou vyhlídkou, křišťálovými sklenicemi a bílými ubrusy moc líbilo, byla jsem ráda, že už jsem odtamtud pryč. Chtěla jsem se prostě vrátit do našeho pokoje, svěřit se Stevie Rae se všemi detaily o Lorenovi a potom se rozvalit u televize, zkouknout miliontou reprízu nějakého přiblblého seriálu a zapomenout přitom (aspoň na jeden jediný večer) na hroznou předtuchu o Chrisovi a na to, že jsem teď děsně důležitá osoba a stojím v čele nejvlivnější studentské organizace na škole. Zkrátka a dobře jsem chtěla být zase chvilku sama sebou. Chris už se mezitím určitě vrátil domů. A na všechno ostatní mám spoustu času. Zítra si napíšu osnovu toho, co v neděli řeknu Dcerám temnoty, a taky budu asi muset zapracovat na úplňkovém rituálu, přece jen budu poprvé vyvolávat kruh oficiálně, před cizími lidmi. Můj žaludek udělal další přemet. Schválně jsem předstírala, že si toho nevšímám. číst dál

Vešla jsem do hlavní společenské místnosti naší koleje a pořád ještě si mumlala něco o tom, že chlapi člověka akorát tak zblbnou. Vůbec mě nepřekvapilo, když jsem u jedné televize spatřila Stevie Rae a dvojčata. Zjevně na mě čekaly. Hrozně se mi ulevilo. Nechtěla jsem o tom, co se stalo, vykládat celému světu (v překladu: dvojčatům a/nebo Damienovi), ale Stevie Rae povím o Lorenovi všechno do posledního šťavnatého detailu. Určitě společně přijdeme na to, co to sakra mělo znamenat. číst dál

Vrátila jsem se na španělštinu, ale hrozně mě bolelo břicho. Dokonce jsem si vzpomněla, jak se nám u profesorky správně dovolit – „puedo ir al bano“. Byla jsem na záchodě tak dlouho, že se za mnou vypravila Stevie Rae a ptala se, co se děje. číst dál