Škola noci 2 - Zrazená

„Vážně si to nerozmyslíš?“ zeptal se detektiv Marx asi tak po stopadesáté. číst dál

Ocitla jsem se na překrásné louce uprostřed hustého lesa. Teplý vánek voněl po šeřících. Mýtinou protékal potok a křišťálová voda melodicky zurčela přes oblázky. číst dál

Zrudla jsem hanbou, vytrhla se z Heathova objetí, otřela si pusu a nadechla se. Stevie Rae stála jen pár metrů od nás. Po tvářích jí pořád stékaly slzy a rysy měla zkřivené zoufalstvím. číst dál

Plamen v mých dlaních zaprskal a zhasl, protože jsem se na něj úplně přestala soustředit. „Stevie Rae!“ Vykročila jsem k ní, ale pak jsem se na ni pořádně podívala a ztuhla jako solný sloup. Byla to hrůza – ani v mojí snové vizi nevypadala takhle děsivě. Nešlo ani tak o to, že byla bledá a hubená, ani o ten strašlivě nemístný pach, který kolem ní visel jako clona. Nejhorší byl její výraz. Když Stevie Rae ještě žila, byla to nejlaskavější osoba, jakou jsem kdy poznala. Ať se s ní stalo cokoli, ať už byla mrtvá, nemrtvá nebo nějak záhadně vzkříšená, působila úplně jinak. Oči měla kruté a vyhaslé. Ve tváři se jí nezračily vůbec žádné emoce. Vlastně až na jednu. Nenávist. číst dál

Otevřela jsem oči a ocitla se znovu ve stání u Persefony. Byla jsem zpocená a zadýchaná. Klisnička do mě šťouchla nosem a tiše polekaně frkala. Třásly se mi ruce, přesto jsem ji pohladila po tlamě a ujistila ji, že všechno bude dobré, ačkoli jsem tušila, že to vůbec není pravda. číst dál

Když dospělí odešli, zase jsme se shlukli u televize, a než si ostatní znovu začali hledět svého, mlčeli jsme. Všimla jsem si, že je pořád puštěná místní stanice. Dévédéčka s Hvězdnými válkami zůstala aspoň pro dnešek zapomenutá. číst dál

„Na, Zoey, vypláchni si pusu.“ číst dál

Zdálo se mi, že sněží. Nejdřív se mi to děsně líbilo. Fakticky to byla krása, svět vypadal jako v disneyovských filmech, dokonale, jako místo, kde se nemůže stát nic zlého, anebo možná může, ale brzo to pomine, protože u Disneyho zkrátka všechno končí šťastně… číst dál

Když jsem vylezla z koupelny, Shaunee s Erin seděly na posteli, která patřívala Stevie Rae. Mezi nimi ležel podnos s miskou polévky, několika sušenkami a plechovkou coly. Holky si tiše povídaly, ale jakmile jsem se objevila, zmlkly. číst dál

„Zoey, miláčku, už ji musíš pustit.“ číst dál

Když jsem znovu promluvila, všichni okamžitě zmlkli. „Každý z vás, kdo věří, že se dokáže řídit ideály Dcer a Synů temnoty, a bude se ze všech sil snažit být sám sebou, věrný, moudrý, soucitný a upřímný, může dál zůstat členem. Ale počítejte s tím, že se k nám připojí další mláďata a my je nebudeme hodnotit podle vzhledu nebo podle toho, s kým se kamarádí. Rozhodnutí je na vás. Jestli budete o členství pořád stát, přijďte za mnou nebo za kterýmkoli jiným prefektem.“ Zachytila jsem pohled několika Afroditiných bývalých kámošek a dodala: „Nezáleží na tom, jak jste se chovali dřív. Počítá se, jak se budete chovat od téhle chvíle.“ Pár z nich provinile sklopilo oči a některé dokonce zjevně potlačovaly slzy. Nejvíc mě ale potěšilo, když se mi do očí zpříma podívala Deino a vážně přikývla. Třeba nakonec není tak „strašná“. číst dál

Trvalo věčnost, než se všichni uklidnili a rituál mohl začít. Nejhorší bylo, že jsem nesměla dávat najevo, jak strašně jsem vytočená. Nikdo by to nepochopil a nikdo by mi ani nevěřil, kdybych otevřeně řekla, co si myslím – že Neferet v sobě skrývá něco temného a zlého. Proč by mi to taky měli věřit? Vždyť jsem jenom dítě. I kdyby mě Nyx obdařila ještě stokrát větší mocí, velekněžce pořád nesahám ani po kotníky. A nikdo jiný neviděl to co já, všechny ty drobnosti, které do sebe postupně zapadly jako dílky skládanky, až vytvořily pěkně ohavný obrázek. číst dál

Zrovna se mi zdálo, že sněží vločky ve tvaru koček, když někdo začal bušit na dveře a vzbudil mě. číst dál

„Shaunee, Erin, Stevie Rae, zapalte všechny bílé svíčky. Damiene, postav prosím ty barevné na správná místa. Já zkontroluju, jestli je na Nyktině stole všechno, co tam má být.“ číst dál

Učebnici upíří sociologie pro sextány jsem našla přesně tam, kde jsem ji nechala – na poličce nad počítačovým stolkem. Sexta je zdejší nejvyšší ročník a Neferet mi tu knížku dala pár dní poté, co jsem tady začala studovat, když se ukázalo, že proměna mého těla probíhá rychleji než u normálních mláďat. Chtěla mě na tenhle předmět dokonce mezi sextány přesunout, ale přemluvila jsem ji, ať to nedělá. Už tak jsem příliš vyčnívala z davu a nepotřebovala jsem se lišit ještě víc. Dohodly jsme se na kompromisu: slíbila jsem, že si učebnici kapitolu po kapitole pročtu, a když něčemu nebudu rozumět, přijdu za ní. číst dál