„O čem to sakra mluvíš?“ Prudce jsem se k ní obrátila.
Divně lapala po dechu a oči jí neovladatelně těkaly ze strany na stranu. Dokonce i ve tmě jsem viděla, jak se jí blýskají bělma. Chytila jsem ji za ramena a zacloumala s ní.
„Pověz mi, co vidíš!“
Evidentně se snažila ovládat. Přikývla, vlastně spíš jen tak mírně trhla hlavou. „Povím,“ vydechla namáhavě. „Zůstaň u mě.“
Sedla jsem si na lavičku vedle ní a nechala ji, ať mě vezme za ruku. Bylo mi fuk, že mi příšerně mačká a drtí prsty, že ji nesnáším a vůbec jí nevěřím. Na ničem z toho mi nezáleželo, protože babička je možná v nebezpečí.
„Já ti neuteču,“ podotkla jsem zachmuřeně. Potom jsem si vzpomněla, co v téhle situaci říkala Neferet. „Řekni mi, co vidíš, Afrodito.“
„Voda! Odporná… bahnitá a hrozně studená. Zmatek… nemůžu… nemůžu otevřít dveře saturnu…“
Příšerně ve mně hrklo. V saturnu přece jezdí babička! Koupila si ho, protože to je jedno z nejbezpečnějších aut na trhu, prý přežije v podstatě cokoli.
„Kde to auto je, Afrodito? Někde ve vodě?“
„V řece Arkansas,“ vydechla. „Most… zřítil se.“ Vyděšeně se rozvzlykala. „Viděla jsem, jak auto přede mnou padá na ten prám. Hoří! Malí kluci… co mávali na řidiče kamionů, aby na ně zatroubili… bylo to jejich auto.“
Namáhavě jsem polkla. „Fajn, jaký most? Kdy?“
Najednou celá ztuhla. „Nemůžu ven! Nemůžu se dostat ven! Ta voda, já…“ Vydala příšerný zvuk, přísahám, že to znělo, jako když se topí, a potom se zhroutila. Její ruka ochabla.
„Afrodito!“ Zatřásla jsem s ní. „Musíš se probrat. Musíš mi povědět víc!“
Pomalu zamžikala. V očích už nebyla vidět jen bělma, a když je otevřela, vypadaly normálně. Zničehonic odtáhla ruku a roztřeseně si odhrnula z obličeje vlasy. Všimla jsem si, že jsou vlhké a že Afrodita je celá zpocená. Ještě několikrát zamrkala a pak se na mě podívala. Hleděla mi přímo do očí, ale nevyčetla jsem z nich nic jiného než vyčerpání.
„Zůstala jsi, to je dobře,“ řekla.
„Pověz mi, co jsi viděla. Co se babičce stalo?“
„Pojede přes most, ten se zřítí, její auto spadne do řeky a ona se utopí,“ prohlásila bezvýrazně.
„Ne. Ne, to se nestane. Který most? Kdy? Proč? Zabráním tomu.“
Její rty se zvlnily stínem pohrdavého úsměvu. „No ne, co že tak najednou mojí vizi věříš?“
Strach o babičku mě pálil v břiše jako kyselina. Popadla jsem Afroditu za ruku, vyskočila a vytáhla ji na nohy. „Jdeme.“
Pokusila si mi vytrhnout, ale neměla dost síly, ani jsem se nemusela moc namáhat. „Kam?“
„Za Neferet, kam jinam. Ona už si bude vědět rady a vymlátí to z tebe, to si buď sakra jistá.“
„Ne!“ vyjekla. „Nic jí nepovím. Přísahám, že nic. Řeknu, že si kromě vody a mostu na nic nevzpomínám, a ty s tím nic nenaděláš.“
„Ona to z tebe dostane.“
„Nedostane! Pozná, že lžu, že něco skrývám, ale nepozná co. Jestli mě za ní donutíš jít, tvoje babička umře.“
Udělalo se mi strašně špatně a celá jsem se rozklepala. „Co chceš, Afrodito? Chceš být zase předsedkyně Dcer temnoty? Klidně. Ustoupím ti. Hlavně mi pověz o babičce.“
Po její bledé tváři se mihl výraz čiré bolesti. „O tom ty nerozhoduješ. Dcery temnoty mi může vrátit jedině Neferet.“
„Tak co chceš?“
„Chci, abys mě vyslechla a uvědomila si, že mě Nyx nezavrhla. Chci, abys věřila, že moje vize nejsou falešné.“ Dívala se mi přímo do očí, mluvila tiše a úzkostně. „A chci u tebe mít laskavost. Jednou z tebe bude mocná velekněžka, mocnější než Neferet. Třeba budu někdy potřebovat ochranu a pak se mi bude hodit, že máš u mě dluh.“
Už jsem měla na jazyku, že proti Neferet jí bude moje moc málo platná. Nemám na ni, a možná nikdy mít nebudu. A proč bych jí vlastně pomáhala? Afrodita je pěkně v háji a já hodněkrát na vlastní oči viděla, jaká je sobecká a zlá. Nechtěla jsem jí nic dlužit. Nechtěla jsem s ní mít vůbec společného.
Jenomže jsem neměla na vybranou.
„Dobře. Za Neferet nepůjdeme. Tak co jsi viděla?“
„Nejdřív mi dej čestné slovo, že mám u tebe laskavost. A uvědom si, že to není žádný prázdný člověčí slib. Když dá upír slovo, ať už dospělý nebo mládě, nemůže ho vzít zpátky.“
„Když mi povíš, jak můžu zachránit babičku, máš u mě laskavost.“
„Jakou budu chtít,“ dodala lstivě.
„Jo, jak chceš.“
„Musíš to výslovně říct, jinak slib nebude platit.“
„Když mi povíš, jak můžu zachránit babičku, máš u mě laskavost, jakou budeš chtít.“
„Jak bylo řečeno, tak musí být splněno,“ zašeptala. Z jejího tónu mě zamrazilo v zádech, ale já si toho nevšímala.
„Mluv.“
„Musím si sednout,“ řekla. Najednou se zase roztřásla a klesla na lavičku.
Posadila jsem se vedle ní a netrpělivě čekala, až se trochu sebere. Když konečně spustila, až do hloubi duše mě zasáhla nelíčená hrůza a já poznala, že její vize doopravdy nebyla falešná. Jestli je Nyx na Afroditu naštvaná, dneska to nedává najevo.
„Dnes odpoledne pojede tvoje babička po dálnici do Tulsy.“ Odmlčela se a naklonila hlavu ke straně, jako by poslouchala vítr nebo něco. „Příští měsíc máš narozeniny. Vyráží do města koupit ti dárek.“
Překvapeně jsem sebou trhla. Měla pravdu. Narodila jsem se v prosinci, přesněji čtyřiadvacátého, takže moje narozky vždycky stojí absolutně za houby. Všichni je prostě vezmou jedním vrzem s Vánocemi. Dokonce i loni, když jsem slavila šestnáctiny a tudíž si zasloužila velkou hustou party, se nikdo nesnažil. Vážně mě to štve… V duchu jsem se okřikla. Teď není vhodná chvíle truchlit nad nemožným datem narození.
„Fajn, odpoledne vyrazí do města. A co se stane?“
Přimhouřila oči, jako by se pokoušela něco rozeznat ve tmě. „To je divné. Obvykle dokážu přesně určit, co ke katastrofě vede – jako třeba že se porouchalo letadlo nebo tak, ale tentokrát jsem se tak vžila do tvojí babičky, že si nejsem úplně jistá, proč se ten most zřítil.“ Střelila po mně pohledem. „Možná je to tím, že jsem ještě nikdy neměla vizi, jak umírá někdo, koho osobně znám. Rozhodilo mě to.“
„Ona neumře,“ prohlásila jsem přesvědčeně.
„V tom případě na ten most nesmí vjet. Pamatuju si, že hodiny na palubní desce ukazovaly patnáct patnáct, takže se to stane až odpoledne.“
Automaticky jsem mrkla na hodinky – 6.10. Za hodinu se rozední, a já už bych tou dobou měla spát, kdežto babička bude právě vstávat. Znala jsem její denní režim jako své boty. Vstává za úsvitu a ještě skoro za tmy se jde projít. Pak se vrátí do svého útulného domku, dá si lehkou snídani a pustí se do toho, co je na levandulové farmě právě třeba udělat. Zavolám jí, ať zůstane doma a nejezdí nikam autem. Tak bude v bezpečí. Nedopustím, aby se jí něco stalo. Vtom jsem si uvědomila další věc. Zadívala jsem se na Afroditu.
„Ale co ti další lidé? Vzpomínám si, žes mluvila o nějakých dětech v autě před tebou. To auto do něčeho narazilo a začalo hoře.“
„Ano.“
Zamračila jsem se na ni. „To je všechno, co k tomu řekneš? Ano?“
„Ano, všechno jsem to viděla z perspektivy tvojí babičky. Kolem mě se srazilo dalších pár aut, ale stalo se to hodně rychle, takže nedokážu říct kolik.“
Tím to pro ni evidentně haslo. Znechuceně jsem zavrtěla hlavou. „Co takhle je taky zachránit? Říkalas přece, že tam umřeli malí kluci!“
Pokrčila rameny. „Byl tam strašný zmatek. Nepoznala jsem, kde přesně se to odehrává, a datum a čas vím jen proto, že jsem je zahlédla na palubní desce.“
„Takže ostatní lidi necháš prostě umřít?“
„Co je ti po tom? Tvojí babičce se nic nestane.“
„Dělá se mi z tebe blbě, Afrodito. Záleží ti vůbec na někom jiném než na sobě?“
„Jdi se bodnout, Zoey. Nehraj si na dokonalou, vždyť tě ještě před chvílí nikdo jiný kromě babičky taky nezajímal.“
„Jasně že o ni jsem se bála nejvíc! Mám ji ráda! Ale nechci, aby ostatní umřeli. A jestli to jen trochu půjde, postarám se, aby se to nestalo. Musíš mi pomoct zjistit, jaký most to bude.“
„Už jsem řekla, že je na dálnici. Nepoznala jsem, který to je.“
„Tak přemýšlej! Cos ještě viděla?“
S povzdechem zavřela oči. Pozorně jsem ji sledovala a všimla si, že sebou trhla a na čele se jí udělala vráska. Aniž oči otevřela, řekla: „Počkej, ten most není na dálnici. Viděla jsem ceduli. Je na mezistátní silnici I-40, kousek za sjezdem z dálnice u Webber’s Falls.“ Pak otevřela oči. „Tak, a teď už víš, kdy a kde. Víc ti asi nepovím. Myslím, že do mostu narazila nějaká plochá loď, něco jako dopravní prám, ale to je všechno. Nevšimla jsem si na ní ničeho, podle čeho by se dala poznat. Jak tomu chceš zabránit?“
„Nevím, ale nějak to udělám,“ zavrčela jsem.
„No, tak hezky přemýšlej, jak nejlíp zachránit svět, a já si zatím půjdu na kolej dělat manikúru. Roztřepené nehty, to je podle mě opravdová katastrofa.“
„Víš, to, že máš mizerné rodiče, ještě není důvod chovat se hnusně,“ podotkla jsem. Už se otáčela k odchodu, ale ztuhla uprostřed pohybu. Prkenně napřímila záda, a když se na mě ohlédla, vztekle mhouřila oči.
„Co ty o tom víš?“
„O tvých rodičích? Nic moc, jenom že jsou manipulátoři a tvoje máma je děsná. A o mizerných rodičích obecně? Spoustu věcí. Problémy s nefunkční rodinou řeším dennodenně už tři roky, od té doby, co se máma znovu vdala. Je to otrava, ale ne důvod chovat se jako mrcha.“
„Tak zkus řešit nefunkční rodinu osmnáct let a pak teprve kritizuj. Takhle víš prd.“ Najednou to zase byla ta stará známá Afrodita, kterou nemůžu vystát. Pohodila vlasy a odkráčela. Kroutila přitom zadkem, jako by to na mě snad mohlo udělat dojem.
„Ta holka by se fakticky měla léčit.“ Sedla jsem si na lavičku a začala v kabelce hledat mobil. Byla jsem ráda, že ho pořád nosím u sebe, i když mám vypnuté zvonění, dokonce i vibrační. Mám pro to dobrý důvod, který se dá shrnout jedním slovem – Heath. Chodili jsme spolu, když jsem ještě byla člověk, a ode dne, kdy se mě spolu s mojí bývalou nejlepší kamarádkou Kaylou pokusil „vysvobodit“ ze Školy noci (skutečně použili tenhle výraz, pitomci), je mnou úplně posedlý. Uznávám ovšem, že to není tak docela jeho chyba. Kdybych neochutnala jeho krev, neotiskl by se do mě… ale to je fuk. Prostě nestojím o to, aby mě pořád vyrušoval, a proto vypínám zvonění – i když už mi denně neposílá milion textovek (rozuměj asi tak dvacet), ale jen dvě nebo tři.
Konečně jsem mobil našla a jako bych to neříkala – měla jsem dva zmeškané hovory, oba od Heatha. Esemesku ale žádnou neposlal, možná už mu začíná docházet, že je to zbytečné (je kapku pomalejší, co se myšlení týče).
Babička zněla v telefonu hodně rozespale, ale jakmile poznala, že jsem to já, probrala se. „Ptáčátko! To se hezky vstává, když mě vzbudí tvůj hlas.“
Usmála jsem se. „Stýská se mi po tobě, babi.“
„Mně po tobě taky, zlatíčko.“
„Babi, teď ti povím něco trochu divného, ale musíš mi prostě věřit.“
„Ovšemže ti věřím,“ odpověděla bez zaváhání. Je tak jiná než máma, že občas nechápu, jak můžou být vůbec příbuzné.
„Fajn, takže dneska odpoledne chceš jet do Tulsy na nákupy, nemám pravdu?“
Vteřinu bylo ticho a potom se rozesmála. „Vypadá to, že svoji upíří vnučku už nikdy žádným dárkem k narozeninám nepřekvapím.“
„Musíš mi něco slíbit, babi. Slib mi, že dneska nikam nepojedeš. Vůbec nesedej do auta. Nikam nejezdi. Zůstaň prostě doma a dej si volno.“
„Jak jsi na tohle přišla, Zoey?“
Zarazila jsem se. Nevěděla jsem, jak jí to má vysvětlit. Ona ale opět prokázala svoji vrozenou schopnost rozumět mi beze slov a tiše pronesla: „Nezapomeň, že mně můžeš říct všechno, ptáčátko. Budu ti věřit.“
Až tehdy jsem si uvědomila, že zadržuju dech. Odfoukla jsem si a vyhrkla: „Na I-40 se zřítí most, co vede přes řeku Arkansas poblíž Webber’s Falls. Ty bys tam zrovna byla a umřela bys.“ Poslední slova jsem řekla skoro šeptem.
„Ach! Proboha! Musím si sednout.“
„Babi, jsi v pořádku?“
„Za moment budu, ale kdybys mě nevarovala, dlouho by mi to nevydrželo. Jen se mi z toho pomyšlení zatočila hlava.“ Zřejmě popadla nějaký časopis, protože jsem slyšela, jak se ovívá. „Odkud to víš? Máš věštecké vize?“
„Ne, já ne. To Afrodita.“
„Ta holka, co byla dřív předsedkyní Dcer temnoty? Nevěděla jsem, že jste se skamarádily, neměly jste se přece rády.“
Zafrkala jsem. „To pořád platí. Ale narazila jsem na ni, zrovna když měla vizi, a popsala mi, co viděla.“
„A ty jí věříš?“
„Ani náhodou, ale jejímu nadání důvěřuju, a navíc jsem s ní celou dobu byla. Vypadalo to úplně, jako když je tam přímo s tebou. Bylo to děsné. Viděla, jak jsi do něčeho narazila a jak uhořeli ti malí kluci…“ Odmlčela jsem se a soustředila se na správné dýchání. Teprve teď mi naplno došlo, že babička mohla dneska umřít.
„Počkej, při té nehodě zahynou i jiní lidé?“
„Ano, ten most se zřítí a pár aut spadne do řeky.“
„Ale s tím musíme něco udělat!“
„Já to zařídím. Ty hlavně zůstaň doma.“
„Nemám k tomu mostu jet a říct lidem, aby na něj nevjížděli?“
„Ne! Drž se odtamtud co nejdál. Zařídím, aby se nikomu nic nestalo, slibuju. Hlavně potřebuju mít jistotu, že se nic nestane tobě.“
„Dobře, holčičko. Věřím ti. O mě si nedělej starosti. Zůstanu pěkně doma a ty se mezitím o všechno postarej. Kdybys něco potřebovala, zavolej. Kdykoli.“
„Děkuju, babi. Mám tě moc ráda.“
„Já tebe taky, u-we-tsi a-ge-hu-tsa.“
Ukončila jsem hovor a chvilku tam jen tak seděla a snažila se ovládnout. Ale opravdu jenom chvilku. V hlavě už se mi rodil plán a na nějaké vyvádění nebyl čas. Musela jsem se do toho okamžitě pustit.
2025 ©